Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jenda Jadérko skvělý ovocnář
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 10.12.2014 (13:59:01)

JONATHAN CHAPMAN (JENÍK JADÉRKO)

 

   26.9.1774 v BOSTON City Center       ۞    11.3.1845,  Ráj  zvaný  rajón  MICHIGAN

 

www.jappleseed.com/

 

 

Psal se rok 1890, když farmář Anderson Mullins v okrese Clay, ve státě West Virginia přeškrtl na neumělém plánku svých pozemků velký obdélník. Potom povolal šetrné dělníky a nabádal je, aby starý mizerný neplodný sad, plný pokřivených větví vyklučili a půdu připravili k obdělávání. Mladičká Mullinsova neteř chytrá jak orlice, ne sova, příkaz zaslechla a prosila strejdu, aby alespoň jeden strom ponechal, ten až úplně na konci sadu u dobytčí stezky, který plodí tak dobrá, sladká, šťavnatá žlutá jablka. Mullins rázně odmítavě zakroutil mozkem. Bylo nakročeno k podzimu, ale čas sklizně zimních odrůd ještě nenastal. Mullinsova neteř však byla super bystrá ňafyna k pohádkovým pohledáním. Vylezla na strom jedna dvě a utrhla pár červivých jablek, která, jak známo, dříve zrají. Vykrájela zdravou dužinu a nabídla pamlsek tester strýci. Ten ochutnal, mávl rukou a neteř si to jeho vzdávání se vysvětlila hned jako souhlas. A tak u dobytčí stezky zůstal zachován strom, který plodil zlatá jablka. Netísněn sousedy, vytvořil pěknou rozložitou korunu. Jeho jablka vyhledávali ovocní fajnšmekři z celé kolonie, osady u farmy.

 

O čtyřiadvacet let později přišel za Andersonem Mullinsem Edward Lee, jeden z jeho dělníků, známý tím, že hodně četl a každý týden zajížděl na poštu pro noviny. „Pane Mullinsi, četl jsem, že v Louisianě je jedna firma, která se zabývá množením ovocných stromů. Nedávno někomu zaplatila pěknou hromádku dolarů za novou jabloň. Vsadím všechny své knihy proti prvnímu oblázku, který zvednete, že ten váš strom se zlatými jablky má neméně dobré, ne-li lepší plody. Pošlete pár jablek tomu bláznovi, který sbírá nové odrůdy a dobře je platí. Tady je adresa, zlatonosná žíla, jen tak mezi námi.“

 

Mullins neměl nic proti dolarům, které měly mít namířeno do jeho kapsy. Zabalil několik plodů a dovezl balíček na poštu. Úředník mu oznámil dosti vysokou částku za poštovné a Mullins na okamžik váhal. Pak se zadíval do mapy, a když zjistil, že zásilka bude putovat tisíckrát delší cestu než z jeho farmy na poštu, zaplatil požadovaný tarif.

 

Školkař Stark měl tehdy na práci jiné věci, než se zabývat plody, které mu teď kdekdo neposílal. Tak ležela Mullinsova jablka nějakou chvíli nepovšimnuta. Od doby, kdy je farmář podal na poště, utekly 3 měsíce a plodům to na kráse nijak nepřidalo. Nakonec někdo z rozvětvené famílie Starků přeci jen balíček otevřel a z jednoho plodu ukousl kus. Potom dostaly události rychlý a nečekaný spád. Sám šéfík se vypravil na dalekou cestu, nejprve vlakem, potom iks mil na hřbetu koně. Mullins ho dovedl ke stromu u dobytčí stezky, na němž se zelenalo plno mladých plodů. Bylo to v červnu kolem Medarda, ale Mullins ještě vybral ve sklepení košík zlatých, byť už trochu svrasklých tvarů u plodů. Starkovo srdce prudčeji zabušilo. Na místě nabízel za strom tisíc dolarů cash, což tehdy byly solidní příjmy. Mullins to bral jako žert unaveného poutníka a pozval hosta zatím na štědrou a vydatnou véču. U stolu rozpáral Stark podšívku kabátu a položil na stůl jemináčku hned dva tisíce dolarů jako zálohu. Mullins jen stěží zakrýval své překvapení. Kdyby tušil, jak slavnou, na světě dodnes nejrozšířenější odrůdu Starkovi nabídl, určitě by snadno nějaký ten tisíc dolarů ještě usmlouval, protože zkušený ovocnář a školkař dobře věděl, jaké štěstí ho právě potkalo a usmálo se na něj s ovocnou láskou.

 

Brzy poté přišli Starkovi lidé, dopravili na farmu dlouhá železa, nýty, šrouby, vykopali kolem koruny stromu základy a vybudovali velkou ocelovou konstrukci. Malá, pevná vrátka opatřil sám Stark důkladnými petlicemi na zámek. Aby už nikdo nemohl čmajznout ze stromu rouby. Po čase, když už měl Stark dostatek množitelského materiálu, dal klec zbourat a strom porazit. Škoda, mohlo to být přitom tak slavné pradávné poutní symbolické zastavení pro ovocnáře celého světa spojte se, super plácek pro místo odpočinku, kde vznikla ta nejslavnější světová odrůda jabloně zvané jednoduše Golden Delicious.

 

Naskýtá se samozřejmě hlodající otázka, kde se tam ve starém a zanedbávaném sadu vzala odrůda, která dodnes nechybí v žádné výsadbě s příhodnými podmínkami a stále tvoří až 40 procent světové sklizně jablek. Pohlédneme-li na mapu všech USA, zjistíme, že West Virginia sousedí se státem Ohio, a že okres Clay není tolik vzdálen od Pittsburghu. Sotva může být pochyb o tom, že Mullinsův sad se zlatým jablkem vznikl jinak než z jader stromů, které rostly podél cest a ve výsadbách založených Jonathanem Chapmanem. Hovoří pro to skutečnost, že koncem třicátých let 18. století, kdy Mullinsův sad založili, nepůsobil v této oblasti žádný jiný ovocnář. Také další slavná jablečná odrůda – Jonathan, zřejmě pochází z Chapmanových výsevů. Nalezli ji roku 1800 na farmě R. Ricka v Kingstonu ve státě New York, tedy v oblasti, kam se Chapman už ve svých osmnácti letech vydával od pobřeží s vakem plným jabloňových jadérek. A není vyloučeno, že také třetí nejslavnější světová odrůda – Red Delicious, vznikla Chapmanovým novým přičiněním.

 

Byly to velké dary, které tento zanícený, nesmírně pracovitý, tolik oblíbený člověk dal proudu poutníků mířících do panenských oblastí Severní Ameriky a vlastně celému světu. Všude na svých cestách, a byly to za celý jeho život desetitisíce mil, vyséval jadérka jabloní s představou vnadných sadů, k nimž dorazí unavení a udivení poutníci a osvěží se neméně lákavými plody. Stálo to mnoho odříkání, prošel mnoha nebezpečími, nejednou visel jeho život na vlásku, než se jeho sen mohl uskutečnit a Chapman se dočkal uznání: „Tak tohle se Jendovi povedlo!“ Jonathan Chapman totiž nebyl příliš znám pod svým pravým jménem, ale pod přezdívkou Johnny Aplessed – „Jeník Jadérko“.

 

V roce 1783 se pravděpodobně v Bostonu přidal do jedné party mužů mířících na západ do panenského a také dost nebezpečného území, na horním toku řeky Ohio, zčásti ještě ovládaného Indiány, nenápadný, nemluvný mladík. Kromě běžných potřeb a nářadí, jaké nesli všichni muži, měl s sebou ještě kožený vak s jádry jabloní. Při postupu skupiny se mladík často opožďoval. Vyčistil kousek země od trávy a plevelů, vyhloubil jamku a vložil do ní jabloňové jádro. Potom donesl z potoka vodu podstatně čistější, než dneska to jde zařídit, a semínko zalil. Ostatní kroutili hlavou nad jeho počínáním a často si ho dobírali: „K čemu je to dobré, sázet tu semínka, když všude kolem roste tolik stromů a keřů!“ a Jonathan Chapman trpělivě vysvětloval: „Aby ti, kteří jednou tady půjdou za námi, si mohli ze stromu natrhat čerstvé ovoce a posílit se na další dlouhou štreku.“

 

Nakonec se o něho přestali starat. Tehdy zřejmě někdo poprvé vyslovil přezdívku, která mu už zůstala a pod níž ho později znali noví osadníci a Indiáni na velmi rozlehlém rajónu několika dnešních států. Bylo to asi tak nějak: „Nechte ho na pokoji, přece se tu nebudeme stále kvůli tomu Appleseedovi zdržovat do cíle.“

 

V jednom zvlášť pěkném, chráněném místě se Jadérko snažil usadit na delší dobu. Vysadil stovky semen, trpělivě je zaléval a rozhodl se, že počká, až vyklíčí. Z větví si spletl mezi stromy jednoduchý přístřešek. V krajině plné zvěře, s vodami, ve kterých nebylo náročné ulovit rybu, se snadno uživil. Jednoho dne zrovna nese vodu svým jadérkům, a tu ho prostoupil neklid, dotěrný pocit, že ho někdo sleduje. Zahlédl sem tam nějaké pohyby, stíny, ale nenechal se rušit. Po několika hodinách práce si sedl před chýší, rozdmýchal oheň pod kotlíkem, aby si uvařil čaj. Když se ohlédl od ohniště, uviděl kolem sebe několik Indiánů. Byli zjevně zpruzení a posunky mu přikázali, aby je následoval do tmy. Dovedli ho k první řadě zalitých jamek a cosi pokřikovali a vzrušeně ukazovali. Pochopil, že ho považují za vetřelce, který podezřele zasahuje do jejich území. Trvalo dlouho, než jim posunky, kresbami v písku a několika indiánskými slovy, jež ovládal, vysvětlil, jaký užitek jeho počínání přinese. Pochopili nakonec, že jim nepřišel škodit, vyhánět je z pradávných útvarů tradic a stal se jejich kamarádem i do deště. Když semena vyklíčila a objevily se první pravé lístky, vydal se Jadérko na další cestu. Ještě mnohokrát se sešel s Indiány, někdy za dosti dramatických a pro něho drastických okolností.

 

Po dlouhé cestě dorazil do Pittsburghu. V roce 1785 to bylo několik desítek roubených i všelijak sbitých stavení, na březích řeky Ohio. Proud osadníků z východu však neustále sílil a osada se rychle rozrůstala.

 

O pozemky tehdy nebyla nouze a Jeník Jadérko si mohl vybrat místo, jaké mu nejvíce vyhovovalo. Vyklučil křoviska a připravil půdu pro svá jadérka. Chvatně postavil chýši a hned se pustil do ekologické i logické práce.

 

V roce 1799 měl už Pittsburgh pět tisíc stálých obyvatel a stal se důležitou stanicí pro zástupy kolonistů mířících dál na západ do státu Ohio. Všichni měli na spěch, pobízeni vidinou panenské přírody, kterou obdělají, lesů, jež jim zajistí dostatek dřeva. Rychle zakoupili nejnutnější zásoby a hnali se střemhlav dál. Na jednom místě v Pittsburghu se však přece jen zastavovali a obdivovali krásný sad.

 

Když přišel Jan Jadérko do Pittsburghu, neměl nic, jen své pracovité ruce, hrst jabloňových semen – jader a zvláštní dar – rozuměl už od dětství ovocnému stromu, který se stal hlavní náplní a smyslem jeho života. Nesmíme však zapomenout ani na skutečnost, že byl opravdovým přítelem Indiánů, kteří si ho velmi vážili a obětavým pomocníkem a rádcem lidí, kteří mířili na západ a neměli dostatek zkušeností s životem v drsných přírodních podmínkách.

 

Teď vlastnil rozlehlý sad, komoru a zemní krechty plné jablek. Mohl za ně utržit spoustu dolarů, ale Jadérko je většinou rozdal a odměnou mu byl údiv dospělých a šťastné tváře dětí. Ve vyprávěních z generace na generaci se tradovalo, že jablka z Jadérkova sadu byla mimořádně osvěžující, krásně zbarvená, velká. Svou roli jistě sehrála i skutečnost, že poutníci, kteří se vydali zjara na cestu, žádné ovoce dlouho neviděli a nejedli. Dnešní ovocnář se pozastaví nad tím, jak je možné, že semenáče vyrostlé z jader, byť třeba dost kvalitních typů kulturních jabloní, nesly tak krásné ovoce. Dobře totiž ví, jak vlivem štěpení dědičných vlastností vznikají v převážné míře horší, často ochuzené, zbídačelé typy jako je tomu u nečestných podmračených lidí. Jadérkův sad však tou dobou představoval vrchol jeho dosavadního snažení. Mnohé stromky jistě neplodily dobré ovoce a sadař je porazil. Uměl roubovat a ve velkém množství jeho semenáčů se určitě našly typy, které dávaly znamenité plody, a Jadérko je vegetativní cestou množil. V neposlední řadě sehrála roli i známá skutečnost, že v nových podmínkách často vznikají lepší variety a mutace. Není proto žádný důvod nevěřit, že Jadérko vlastnil sad, rodící mimořádně pěkná jablka.

 

Mnozí osadníci ho žádali, aby jim dal s sebou mladé stromky z jeho školky a byli ochotni zaplatit i dost značnou sumu. Ale neuspěli. Jadérko jim trpělivě odpovídal, že v nové domovině budou mít zvlášť zpočátku úplně jiné starosti, než připravovat příhodné podmínky pro zdárný růst stromů. Že se však za nimi po čase vydá a sady jim klidně na přání založí.

 

Jan Jadérko mohl v klidu žít v Pittsburghu jako vážený občan a stále by měl mnoho práce s rozmnožováním stromků a se zakládáním nových sadů v širém okolí. Ale neklid a touha vydat se na další velké cesty, podle nichž jednou zakvetou a zarodí jeho jabloně, byla stále silnější. Začal shromažďovat semena nejlepších stromů. Na půdě je pečlivě sušil a ukládal do koženého vaku. Jednoho rána vzal lopatu, motyku, batoh s nejnutnějšími potřebami, vak s jadérky a nepozorován vyšel na cestu. Věděl, že o jeho sad bude dobře postaráno, měl v Pittsburghu mnoho pozorných žáků.

 

Prošel ohromná území dnešních několika států – Ohio, Indiana, Michigan, Illinois, Wisconsin, West Virginia, Iowa. Vysel statisíce jadérek. Zůstávaly za ním stromořadí, sady, školky, naučil bezpočet osadníků a farmářů pěstovat ovocné stromy. Stal se nejznámějším pojmem člověka na nově osídleném území. Všude, kde se ukázal, byl srdečně vítán a zván k pohoštění. Mohl si kdekoli najít a vybudovat domov, ale nutkání vydat se dál, do nových, ovocnářsky ještě nedotčených, ani nepokažených krajin, bylo silnější.

 

V roce 1825 se stal Detroit, kdysi pevnost na jezeře Erie, průchodní branou do nově vzniknuvšího státu Michigan. Byli tu spekulanti a kšeftaři s kožešinami, přicházející z okolních lesů na městské tržiště, francouzští trapeři s křiklavě pestrými pokrývkami a přehozy utkanými indiánskými ženami, misionáři křtící děti a oddávající mladé lidi, vznešení rudoši a jejich náčelníci v bobřích kožichách, státní úředníci s rodinami, plantážníci z jižních krajin, pionýři z Ohia, Angličané, Francouzi, Němci, Holanďané, Irové, Švédové – malý tavící kotlík národů.

 

V přecpaných obchodech, kde bylo možno dostat téměř vše od tomahawku až po piáno, si Jan Jadérko koupil jelenicové kalhoty, nepromokavé boty z kravské kůže promaštěné rybím tukem, balík soli a něco potravin. Poslední peníz vydal za silného, statného pony pomocníka.

 

Když nakládal věci na zvíře na náměstí Velkého cirkusu, které bylo shromáždištěm poutníků odcházejících rovnou za nosem na západ, pocítil na rameni něčí ruku.

 

„U všeho všudy, koho to zde vidím! Procházíte Detroitem a nezastavíte se u starého přítele?“ zazněl jasný, srdečný hlas. Jan se otočil jako na zavolanou. Silný, obtloustlý muž ve vládní uniformě, s bobří čepicí na hlavě a s širokým úsměvem ve tváři, který ho oslovil, nebyl nikdo jiný než Lewis Cass, guvernér státu Michigan.

 

Jan se usmál a stiskl mu ruku.

 

„Nepotřebujete mě, guvernére. Máte svůj dobrý sad.“

 

„Ano, já mám sad. Ale mám taky pohostinný dům a v něm pracovnu, kde bych rád viděl statečného a dobrotivého muže, jakým jste vy. Detroit dostal své sady z Kanady už z dob Francouzů. Ale země kolem je stejně divoká jako v chování jedinců divná, jako Ohio bývalo v dobách, kdy jsme poprvé přišli na Krásnou řeku. Mnoho se od těch dob změnilo, Jendo Jadérko, leč vy jste furt sám sebou. Nezdá se ani, že by vám přibylo let. Ale přibyly houfy lidí, kteří vám vděčí za své životy a vzpomínají na vás s úctou a láskou.“

 

Jan pohlédl na guvernéra, který tu stál s úředním odznakem jako nejvyšší představitel moci nové země, pozdravován kolemjdoucími občany. Slova uznání a chvály myslel Cass rovnou od srdce, ale Jan mu připomenul: „Jsme stále na počátku a udělali jsme málo pro zhodnocení jablečné éry. Vyhodnotí nás tudíž až příští generace.“

 

Guvernér souhlasně pokynul hlavou: „Ano, jsme stále na počátku. Ohio, Michigan, Indiana, to všechno jsou jen odrazové můstky Dalekého západu. Nechal jsem zřídit několik nových cest k Michiganským lakům. Doufám, že jich s úspěchem využijete. Mohl by vám napomáhat můj doporučující dopis?“

 

Jan chviličku uvažoval a pak mu jasně dal na srozuměnou: „Děkuji vám za tohle, guvernére. K lidským srdcím není třeba nutně doporučující dopis.“

 

 

Jadérkův příklad později povzbudil mnohé další uctivé ovocnáře. Jedním z nich byl i Henderson Lűling. Sedm let po Jadérkově smrti naložil veškerý svůj majetek na dva vozy tažené voly. Majetek se skládal z několika dek, pár kusů nádobí a ze dvou velkých beden naplněných zemí, rašelinou a rozemletým dřevěným uhlím. Do této směsi uložil Lűling na 700 malých ovocných stromků. Některé z nich bezpochyby pocházely ze semen a roubů z Jadérkových výsadeb. V pusté prérii, trpící dlouhotrvajícím suchem, strádala rodina a tažná zvířata nelidskou ukrutnou pekelnou žízní. Většinu zásob vody totiž Lűling šetřil pro stromky. Po šesti měsících dorazili k řece Columbia. Nakonec se usadili v Portlandu a Lűling založil ze svých stromečků první ovocnou školku na Západě. Tak se některé Jadérkovy typy, nebo můžeme už přiznat odrůdy, dostaly až do prosluněné Cali.

 

Kolem roku 1870 přinesl v sadu Jesse Hiatha v Madison County, stát Iowa, úrodu stromek, který sadař několikrát podřízl, protože mu překážel v uličce. Byla to jablka, jaká nerodila žádná tehdy známá odrůda. Hiath založil svůj sad v místě, kde už stálo několik statných stromů. Stromek, o němž je řeč, vyrostl ze starého pařezu. Nebudeme daleko od pravdy, když se zmíníme v tom smyslu, že stará výsadba pocházela od makáče number One Jendy Jadérka. Po dramatické cestě skončila nakonec odrůda u povolaných rukou – ve školkařské firmě Stark, která za ni Hiathovi vyplatila deset tisíc dolarů. Ve srovnání s tím, jaké zisky odrůda, původně nazvaná Hawkey, ale Starkem přejmenovaná na Red Delicious přinesla, to byl pouhý pakatel. Také odrůda Red Delicious se stala základním kamenem světového sortimentu. Vznikl z ní nespočet vynikajících kříženců a mutací.

 

V roce 1840 se Jonathan Chapman, známý všude jako Jan Jadérko, z jedné své dlouhé a vyčerpávající cesty už nevrátil. Bezpochyby to musel vzdát poblíž svých krásných jabloní.

 

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=3_OO4-XUlA8

 

This song, sung by Dennis Day, was part of the short 1948 Disney classic, „Johnny Appleseed“; A retelling of the story of John Chapman, who spent his life roaming America and planting apple trees, thus earning his nickname. Then entire movie can be found on Youtube under „Johnny Appleseed Song“.


Johnny Appleseed Song

The Lord is good to me
and so I thank the Lord,
for givin' me the things I need,
the sun and rain and an appleseed,
Yes, He's been good to me.

I owe the Lord so much,
for everything I see,
I'm certain if it weren't for Him
there'd be no apples on this limb.
He's been good to me.

Oh, here am I 'neath the blue, blue sky,
A-doin' as I please!
Singin' with my feathered friends,
Hummin' with the bees.

I wake up every day,
As happy as can be
Because I know that with His care
My apple trees, they will still be there.
Oh the Lord is been good to me.

(Another verse I found online, but not in the Disney movie)

Every seed I sow will grow into a tree
and soon there'll be apples there
for everyone in the world to share.
The Lord is good to me.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter